Předsudek: Rozhodování, co je správně a co špatně není na nás. Právo posuzovat – a soudit – nás má společnost, autority, vnější pravidla, kteří jsou moudřejší, objektivnější atd. Náš vlastní názor není tolik důležitý.

1. Máte právo sami posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i jejich důsledky odpovědnost.

My sami jsme autory svých rozhodnutí a soudci svého chování a sami za ně neseme zodpovědnost. Nespoléhejte pouze na to, jak vás hodnotí ostatní, a neřiďte se jen tím, co po vás chtějí nebo k čemu vás nabádají. Zastavte se a sami se zamyslete nad tím, jaké chování je v dané situaci správné.

Například to, že něco "dělají všichni", že "je to normální", že "se to tak vždy dělalo" nebo že vám to řekl člověk v pozici autority a podobně nutně neznamená, že je to tak nejlepší, správné anebo že to musí platit i pro vás.

Předsudek: Veškeré chování bychom měli umět vysvětlit. Za své chování zodpovídáme jiným lidem.

2. Máte právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vaše chování.

To neznamená, že bychom se měli chovat nezodpovědně a bezohledně, že bychom nikdy neměli nabídnout vysvětlení nebo se omluvit, když uděláme chybu. Ale ne v každé situaci je omluva nebo vysvětlení na místě. Především to platí u rozhodnutí týkajících se vás samotných a vašeho soukromého života.

Například pokud vás známí zvou na večeři, ale vy byste raději zůstali doma a odpočívali, je naprosto v pořádku zdvořile odmítnout bez dalšího vysvětlení nebo maximálně s krátkým zdůvodněním "dnes se mi to nehodí" nebo "dnes chci zůstat doma". Není vaše povinnost zacházet do detailů proč přesně se to nehodí nebo co konkrétně tak důležitého plánujete doma dělat, že to nemůžete udělat jindy. Není vaše povinnost na tu večeři jít pouze "ze slušnosti" a už vůbec není důvod cítit se provinile, pokud odmítnete.

Je dobré se nad důvody svého chování často zamýšlet, to ale neznamená, že máme povinnost dělat to pořád, nebo dělit se o tyto úvahy s ostatními.

Předsudek: Ať chceme nebo ne, vůči některým lidem máme větší závazky než vůči sobě samým. Když od nás někdo něco potřebuje, máme povinnost mu vyhovět, jinak jsme sobci.

3. Máte právo sami posoudit, zda a nakolik jste odpovědní za problémy druhých lidí.

Když vás někdo požádá o laskavost nebo pomoc, není vaše automatická povinnost mu bezpodmínečně vyhovět, zvlášť ne, pokud na to nemáte čas, energii nebo prostředky.

Můžeme se sami rozhodnout, jestli někomu pomůžeme, nebo ho odmítneme. Máme právo říct "Ne." To neznamená vůbec se nezajímat o ostatní, ale realisticky posoudit, jestli je v našich silách a možnostech se v konkrétním případě angažovat.

Předsudek: Neměli bychom měnit svůj názor. Kdo mění názor, je bezcharakterní, nespolehlivý, hloupý, nerozhodný...

4. Máte právo změnit svůj názor.

Změnit názor pod vlivem argumentů, nových informací, okolností a podobně je normální. Uznat, že jsem se v minulosti mýlil/a chce odvahu. Je také normální bez nějakého konkrétního důvodu změnit své osobní preference.

Jestliže jste změnili názor, nebojte se to ostatním říct, zvlášť pokud je to pro vás důležité. Pokud nechcete, nemusíte tuto změnu vysvětlovat, a už vůbec ne omlouvat. Pouze člověk, který se neučí a nevyvíjí nikdy nemění své názory a zvyky.

Předsudek: Nesmíme dělat chyby. Pokud je děláme, měli bychom se stydět a mít pocit viny.

5. Máte právo dělat chyby a být za ně odpovědní.

V naší společnosti se učíme na chyby pohlížet jako na něco špatného. Kolikrát se vám stalo, že vás někdo pochválil za to, že jste udělali chybu? Mockrát asi ne - a to je špatně! Už od základní školy nás učitelé vedou k tomu, že chyby jsou nežádoucí a jsme za ně okamžitě trestáni špatnými známkami. Přesvědčení, že hlavně nesmíme chybovat, si pak s sebou neseme po zbytek života. Když pak chybu uděláme, stydíme se, vyčítáme si to a připadáme si "špatní" nebo "méněcenní".

Je potřeba uvědomit si, že dělat chyby je normální a lidské. Nejvíce se naučíme ne přesným postupováním podle pokynů, ale hrou, experimentováním a chybováním. Kdo se za každou cenu snaží vyhnout chybám a selhání se nic nenaučí a ničeho zásadního nedosáhne. Pokud neděláte chyby, pak pro vás nejspíše to, co děláte, není dostatečně náročné.

Za své chyby neseme zodpovědnost, ale měli bychom se snažit z nich poučit, a pokud můžeme, napravit je a neopakovat je v budoucnu. Ale rozhodně bychom se jimi neměli trápit.

Předsudek: Všechno, co děláme, musí mít logiku a dávat ostatním lidem smysl.

6. Máte právo dělat nelogická rozhodnutí.

Nejsme stroje, abychom se rozhodovali čistě logicky. Ani k tomu většinou nemáme dost informací. Jsou i jiné věci, na základě kterých se rozhodujeme (nálada, pocit, osobní preference, intuice...).

To neznamená, že bychom se měli pořád chovat bláznivě a nesmyslně, ale zvláště v soukromém životě a v záležitostech, které se týkají jenom nás samotných, je potřeba mít na paměti, že naše chování nemusí vždy dávat smysl – zvláště ne ostatním!

Řiďte si svůj osobní život podle toho, co vyhovuje vám, ne podle toho, co od vás očekávají ostatní.

Předsudek: Všichni lidé, se kterými se stýkáme, s námi musí mít dobrý vztah. Musíme dělat všechno pro to, aby nás měli rádi. Pokud nás rádi nemají, asi si to nezasloužíme a měli bychom se cítit provinile.

7. Máte právo být nezávislý na dobré vůli ostatních.

Budování dobrých vztahů je něco jiného, než snažit se ostatním zavděčit za každou cenu. To, že se s někým neshodneme nebo s ním nevycházíme, neznamená, že jsme špatní lidé.

Máte právo vyjádřit jiný názor a stát si za ním, i když je pro ostatní nepopulární nebo nepochopitelný. Stejně tak máte právo odmítnout i dobře míněnou radu nebo pomoc.

Předsudek: Když něco nevíme, jsme hloupí, nerozhodní, špatní atd.

8. Máte právo říci: "Já nevím."

Není naše povinnost (ani není možné) znát všechny odpovědi, nebo odpovídat na zvědavé, manipulující nebo "výchovné" otázky. Přiznat, že něco nevíme, je lepší, než lhát nebo si vymýšlet.

Předsudek: Měli bychom vědět, co si ostatní myslí a co chtějí, i když to přesně neřeknou. Jinak jsme bezohlední a necitliví.

9. Máte právo říci: "Já ti nerozumím."

Nemáme povinnost být neustále empatičtí a snažit se poznat, co ostatní právě prožívají, co potřebují nebo co se nám doopravdy snaží říct.

I pokud se s někým velmi dobře znáte přes padesát let, stále to z vás nedělá telepata, který automaticky pozná, na co druhý člověk myslí, jak se cítí nebo co by si právě přál. Stejně tak ani vy nemůžete očekávat, že vám druzí budou číst myšlenky. Pokud něco chcete nebo potřebujete, musíte to říct, a totéž musejí dělat i ostatní.

Předsudek: Máme povinnost se zajímat o všechno, co nám druzí říkají.

10. Máte právo říci: "Je mi to jedno."

Není naše zodpovědnost pokaždé řešit záležitosti a problémy ostatních lidí. Je na nás, abychom se rozhodli, jestli si je vyslechneme a jestli s nimi budeme jejich záležitosti řešit - anebo ne.

Sami se rozhodněte, jestli chcete svůj čas a pozornost věnovat ostatním lidem. Není vaše povinnost automaticky naslouchat úplně každému.